Proč se díváš na výsledky přijímaček 1. kola na činoherní herectví, ačkoliv jsi svůj termín s plným vědomím propásla?
Zajímá mě to, vzpomínám, jak tam bylo i mé jméno. Asi toužím, aby tam znovu bylo.
Kláro, ale teď tě nechápu. Vždyť jsi mohla jít znovu na přijímačky. Oběhla jsi gympl, lékaře, studijní a pak jsi odůvodněně na přijímací zkoušky nešla. Vždyť jsi nešla ani ke 2.kolu na jamu před třemi lety.
Ano, to všechno je pravdivé. Letošní přihlášku si nejspíš podala, aby si potvrdila, že se situace nezměnila. Ve 3.kole na damu totiž nastal zlom. Pochybovala o sobě. "Je to to, co chci? Je to vážně ono?" ptala se sebe uprostřed místnosti plné lidí, kteří hrozně toužili být vybráni. Ale kolik z těch, co chtějí být vybráni, to chtějí studovat? Jeden se už nepřihlásil. (Možná víc, ale nebyl u toho statistický úřad.) A ten jeden byla Klárka. Až tam jí bylo jasné, že studovat chce něco jiného.
Divadlo ji baví. Pohybovala se v divadelním prostředí od šesti let. Měla kolem sebe plno divadelníků. Popravdě, bylo nemyslitelné v takové komunitě být dobrý a nechtít studovat. Tak moc nepřemýšlela a šla s ostatními do toho větromlýnského boje "dostat se na damu/jamu".
Což je sám o sobě cíl dostatečný. Ta představa dosažení byla naprosto úchvatná, fascinující a tak trochu apokalyptická, až byla vlastně nereálná, že se člověk nemusel zabývat tím, co potom. Stačilo chtít být vybrán. Proto, když se Klárka octla ve 3. kole mezi posledními 24 lidmi, došlo k poněkud zajímavé a dosud neprobádané myšlence - chceš to studovat?
Trapas.
Klárka si nebyla jistá. Nebyla si jistá natolik, že začala v té místnosti plakat, aniž by jí někdo nutil houskové knedlíky. Dostat se znamenalo opustit všechny sny v podobě bílého pláště, mudrých zbytečností v hlavě a Klářiny vědní satisfakce. Povídačkám o tom, že lze vystudovat obě školy najednou nebo po sobě, nevěřila. Člověk má jen jedny nervy. Takže si musela vybrat.
Zažít spoustu uměleckých zážitků, tvořit, znát, vědět, užívat si legraci, žít v Praze, NEBO umět jen jedno, zažívat umělecké krize, topit se v emocích, které ani často nejsou vaše, chtít být nejlepší a možná žít v Brně?
Netušila jsem, že v tom mám tak jasno. Jít studovat herectví znamená pro mne zavřít si dveře do všeho ostatního. Medicína znamená svobodu. Myslím, že talent, pokud nějaký máme, je relativně statický (asi méně statický při postižení neurodegenerativními nemocemi). Ale schopnost učit se je dynamická. Prý dosahuje vrcholu ve 20 letech a s narůstajícím věkem se zhoršuje.
Uvažovala jsem vskutku pragmaticky. Nechtěla jsem ničeho litovat.