#3 Ráno

Miluji ráno. Miluji čerstvé ráno, ten studený vzduch, ulice v ranním světle (ach jo, zas to světlo, asi jsem se měla stát osvětlovačem nebo světlometem).

Je pro mě vzácné. Už jen proto, že jsem sova a nerada brzy vstávám. A taky proto, že málokdy zažívám klidné ráno. Takové bylo vždycky před vysvědčením nebo v zápočtovém týdnu. A někdy ani to ne, když se v tom týdnu psaly zápočťáky.

Prostě jen jít a na nic nemyslet. Vidět modrou oblohu a uvědomit se, že jsme někde uprostřed vesmíru, Bůh ví kde. Že čas plyne, že dny, měsíce, roky jsou jen náš pojem, který vzbuzuje dojem, že se něco opakuje. Přitom se nic neopakuje. Všechno se stane právě jednou. Jako to je s tou řekou, do které vkročíme.

Vzpomínka na cestu do školky. Vždycky si ji vybavím, když se mi povede být na té ulici při dopoledním světle. A taky si vzpomenu na dědu, který mě do školky vodil. A na tatínka, který mě občas bral brzy ráno s sebou do práce, aby mě pak zavedl do školky, na jeho pracovnu v nemocnici, na bílé oblečení a "vůni" nemocnice. Občas chci procitnout do té doby, jen na chvilku. Vidět to z toho (metrového) pohledu, ale vědět to, co teď.

#2 Dům

Nemám ke svému rodnému městu citový vztah. Zákoutí spojená s historkami nejsou pro mě důležitá. Důležitá je vzpomínka, historka a figurující lidé. To místo je jen pozůstalý.

Citový vztah mám k představě, jaké to bylo žít v mém rodném městě po první světové válce a než přišli nacisti a pak komunisti. A pak socialisti. Chtěla bych to město vidět v tom krásném jarním světle. Asi ujíždím na světelných efektech, zdá se. S minimálním provozem. Kdy jezdila auta těžká, hranatá a s opravdickým kufrem vzadu. Kdy se nosily klobouky a šaty na míru. Kdy byly podél cesty obchůdky malých podniků, které prodávaly ručně broušený křišťál, čokoládu bez palmového oleje a stoly od truhláře, co v dílně skoro bydlel.

Ten pocit, nebo spíš dotek toho pocitu, mě samou krásou bolí. A není nic trapnějšího, než trýznit se věcmi krásnými příliš. Příliš. Příliš krátká byla komentovaná školní procházka kolem starých budov našeho gymnázia. Ten pocit jsem tehdy cítila intenzivně a nechtěla jsem, aby ta chvíle skončila.

Tak tady studoval můj děda, když ještě vůbec nebyl děda, ale mladík. Člověk si uvědomí, že není tak docela sám, když celá rodina chodila na stejný gympl. Že nejsme pouhé individuality, ale také časem propojené bytosti, že si předáváme vzpomínky, které by byly zapomenuty a které jednou budou zapomenuty. Jan Sokol o tom mluvil a mně došlo, že to je ta podstata, kvůli které má cenu něco tvořit a snažit se dělat svět lepším místem.

Citový vztah mám k našemu domu, který pro mě znamená domov. Nevadí mi bydlet jinde, ale kdybych už ho nemohla nikdy spatřit, chyběl by kus mne. Nejspíš za to můžou fotografie v albech. Fotky s maminkou a tatínkem. Co si jednou počnu bez nich?

Kolik lidí před námi vidělo tento svět, kolik lidí ho ještě uvidí? Uvidí tento dům? Ta okna s lomeným obloukem, co navrhla moje maminka? Život je úžasný, děsivý a beznadějný zároveň.

#1 Domov

Toto světlo mě provází ve snech. Je teplé a měkké jako celá atmosféra. Ten pocit dětství a domova v paprscích zapadajícího slunce procházejících bytem. A když se probouzím, otvírám oči v slzách. Pokud po smrti něco je, doufám, že to je tento pocit. Nádherný a čistý. Navždy. V hluboké propasti bez času. Tak jako před narozením.

damu

Proč se díváš na výsledky přijímaček 1. kola na činoherní herectví, ačkoliv jsi svůj termín s plným vědomím propásla?

Zajímá mě to, vzpomínám, jak tam bylo i mé jméno. Asi toužím, aby tam znovu bylo.

Kláro, ale teď tě nechápu. Vždyť jsi mohla jít znovu na přijímačky. Oběhla jsi gympl, lékaře, studijní a pak jsi odůvodněně na přijímací zkoušky nešla. Vždyť jsi nešla ani ke 2.kolu na jamu před třemi lety.

Ano, to všechno je pravdivé. Letošní přihlášku si nejspíš podala, aby si potvrdila, že se situace nezměnila. Ve 3.kole na damu totiž nastal zlom. Pochybovala o sobě. "Je to to, co chci? Je to vážně ono?" ptala se sebe uprostřed místnosti plné lidí, kteří hrozně toužili být vybráni. Ale kolik z těch, co chtějí být vybráni, to chtějí studovat? Jeden se už nepřihlásil. (Možná víc, ale nebyl u toho statistický úřad.) A ten jeden byla Klárka. Až tam jí bylo jasné, že studovat chce něco jiného.

Divadlo ji baví. Pohybovala se v divadelním prostředí od šesti let. Měla kolem sebe plno divadelníků. Popravdě, bylo nemyslitelné v takové komunitě být dobrý a nechtít studovat. Tak moc nepřemýšlela a šla s ostatními do toho větromlýnského boje "dostat se na damu/jamu".

Což je sám o sobě cíl dostatečný. Ta představa dosažení byla naprosto úchvatná, fascinující a tak trochu apokalyptická, až byla vlastně nereálná, že se člověk nemusel zabývat tím, co potom. Stačilo chtít být vybrán. Proto, když se Klárka octla ve 3. kole mezi posledními 24 lidmi, došlo k poněkud zajímavé a dosud neprobádané myšlence - chceš to studovat?

Trapas.

Klárka si nebyla jistá. Nebyla si jistá natolik, že začala v té místnosti plakat, aniž by jí někdo nutil houskové knedlíky. Dostat se znamenalo opustit všechny sny v podobě bílého pláště, mudrých zbytečností v hlavě a Klářiny vědní satisfakce. Povídačkám o tom, že lze vystudovat obě školy najednou nebo po sobě, nevěřila. Člověk má jen jedny nervy. Takže si musela vybrat.

Zažít spoustu uměleckých zážitků, tvořit, znát, vědět, užívat si legraci, žít v Praze, NEBO umět jen jedno, zažívat umělecké krize, topit se v emocích, které ani často nejsou vaše, chtít být nejlepší a možná žít v Brně?

Netušila jsem, že v tom mám tak jasno. Jít studovat herectví znamená pro mne zavřít si dveře do všeho ostatního. Medicína znamená svobodu. Myslím, že talent, pokud nějaký máme, je relativně statický (asi méně statický při postižení neurodegenerativními nemocemi). Ale schopnost učit se je dynamická. Prý dosahuje vrcholu ve 20 letech a s narůstajícím věkem se zhoršuje.

Uvažovala jsem vskutku pragmaticky. Nechtěla jsem ničeho litovat.

1.ledna

První článek na novém blogu by měl být nejspíš důstojný. Ale nebojte se, bude trapný.

Začátek nového roku svádí k myšlence, že začíná něco nového. Přitom rok je oběhnutí Země kolem Slunce, které už máme pár (miliard) let pěkně nacvičené. Vzhledem ke stáří vesmíru si můžeme domyslet, že se nacházíme už tak trochu u konce existence sluneční soustavy. Tedy každým novým rokem spějeme...

Jenže o tom Nový rok vůbec není. Tento den je hlavně k tomu zrekapitulovat rok předešlý a vysnít si rok současný. A dát si nějaké to novoroční předsevzetí. V minulém roce jsem si předsevzala, že přestanu již býti trapnou. Letos jsem pochopila a předsevzala si, že o své trapnosti, které se nelze jen tak zbavit, budu raději psát.

Když už jsme u těch předsevzetí...

Přeji všem trapný nový rok 2016.