Je pro mě vzácné. Už jen proto, že jsem sova a nerada brzy vstávám. A taky proto, že málokdy zažívám klidné ráno. Takové bylo vždycky před vysvědčením nebo v zápočtovém týdnu. A někdy ani to ne, když se v tom týdnu psaly zápočťáky.
Prostě jen jít a na nic nemyslet. Vidět modrou oblohu a uvědomit se, že jsme někde uprostřed vesmíru, Bůh ví kde. Že čas plyne, že dny, měsíce, roky jsou jen náš pojem, který vzbuzuje dojem, že se něco opakuje. Přitom se nic neopakuje. Všechno se stane právě jednou. Jako to je s tou řekou, do které vkročíme.
Vzpomínka na cestu do školky. Vždycky si ji vybavím, když se mi povede být na té ulici při dopoledním světle. A taky si vzpomenu na dědu, který mě do školky vodil. A na tatínka, který mě občas bral brzy ráno s sebou do práce, aby mě pak zavedl do školky, na jeho pracovnu v nemocnici, na bílé oblečení a "vůni" nemocnice. Občas chci procitnout do té doby, jen na chvilku. Vidět to z toho (metrového) pohledu, ale vědět to, co teď.
Jsi světlonoš.
OdpovědětVymazat