#3 Ráno

Miluji ráno. Miluji čerstvé ráno, ten studený vzduch, ulice v ranním světle (ach jo, zas to světlo, asi jsem se měla stát osvětlovačem nebo světlometem).

Je pro mě vzácné. Už jen proto, že jsem sova a nerada brzy vstávám. A taky proto, že málokdy zažívám klidné ráno. Takové bylo vždycky před vysvědčením nebo v zápočtovém týdnu. A někdy ani to ne, když se v tom týdnu psaly zápočťáky.

Prostě jen jít a na nic nemyslet. Vidět modrou oblohu a uvědomit se, že jsme někde uprostřed vesmíru, Bůh ví kde. Že čas plyne, že dny, měsíce, roky jsou jen náš pojem, který vzbuzuje dojem, že se něco opakuje. Přitom se nic neopakuje. Všechno se stane právě jednou. Jako to je s tou řekou, do které vkročíme.

Vzpomínka na cestu do školky. Vždycky si ji vybavím, když se mi povede být na té ulici při dopoledním světle. A taky si vzpomenu na dědu, který mě do školky vodil. A na tatínka, který mě občas bral brzy ráno s sebou do práce, aby mě pak zavedl do školky, na jeho pracovnu v nemocnici, na bílé oblečení a "vůni" nemocnice. Občas chci procitnout do té doby, jen na chvilku. Vidět to z toho (metrového) pohledu, ale vědět to, co teď.

#2 Dům

Nemám ke svému rodnému městu citový vztah. Zákoutí spojená s historkami nejsou pro mě důležitá. Důležitá je vzpomínka, historka a figurující lidé. To místo je jen pozůstalý.

Citový vztah mám k představě, jaké to bylo žít v mém rodném městě po první světové válce a než přišli nacisti a pak komunisti. A pak socialisti. Chtěla bych to město vidět v tom krásném jarním světle. Asi ujíždím na světelných efektech, zdá se. S minimálním provozem. Kdy jezdila auta těžká, hranatá a s opravdickým kufrem vzadu. Kdy se nosily klobouky a šaty na míru. Kdy byly podél cesty obchůdky malých podniků, které prodávaly ručně broušený křišťál, čokoládu bez palmového oleje a stoly od truhláře, co v dílně skoro bydlel.

Ten pocit, nebo spíš dotek toho pocitu, mě samou krásou bolí. A není nic trapnějšího, než trýznit se věcmi krásnými příliš. Příliš. Příliš krátká byla komentovaná školní procházka kolem starých budov našeho gymnázia. Ten pocit jsem tehdy cítila intenzivně a nechtěla jsem, aby ta chvíle skončila.

Tak tady studoval můj děda, když ještě vůbec nebyl děda, ale mladík. Člověk si uvědomí, že není tak docela sám, když celá rodina chodila na stejný gympl. Že nejsme pouhé individuality, ale také časem propojené bytosti, že si předáváme vzpomínky, které by byly zapomenuty a které jednou budou zapomenuty. Jan Sokol o tom mluvil a mně došlo, že to je ta podstata, kvůli které má cenu něco tvořit a snažit se dělat svět lepším místem.

Citový vztah mám k našemu domu, který pro mě znamená domov. Nevadí mi bydlet jinde, ale kdybych už ho nemohla nikdy spatřit, chyběl by kus mne. Nejspíš za to můžou fotografie v albech. Fotky s maminkou a tatínkem. Co si jednou počnu bez nich?

Kolik lidí před námi vidělo tento svět, kolik lidí ho ještě uvidí? Uvidí tento dům? Ta okna s lomeným obloukem, co navrhla moje maminka? Život je úžasný, děsivý a beznadějný zároveň.